„Většině lidí je v dnešní době chápání světa nabízeno zprostředkovaně, spíše přes abstraktní pojmy, a ne přes přímé prožitky. Zkušenosti, které člověk získá v kontaktu s přírodou, mohou být často považovány při rozvoji osobnosti za nejdůležitější…“ Neuman, J. et al. (2000).
Výchova a vzdělávání se v průběhu dob vyvíjely a již velký učitel národů J.A. Komenský si byl vědom toho, že nestačí jen prostá teorie, že ruku v ruce s ní musí jít i nutná praxe – tedy vlastní zkušenost. Dnes jsou si již všichni, kteří působí v oblasti vzdělávání, jisti tím, že výchova prožitkem je jedna z nejúčinnějších pedagogických metod. Zaměřuje se totiž především na dovednosti a postoje jedince a je postavena na dvou základních principech: učení se prostřednictvím zážitku a rozšiřování komfortní zóny pomocí dobrodružství. Čím více vlastní energie musí osoba vynaložit, tím je zážitek intenzivnější a zapamatovatelnější. A jak tvrdí ti, kteří už vědí… „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný“. Pokud od nás totiž aktivita vyžaduje vysoký vklad fyzické či psychické energie, zdá se na první pohled možná méně lákavá, o to větší potenciál má pak ale výsledně. Komerční zábava, která se snaží zážitek pouze zprostředkovat či úplně nahradit zcela jinými druhy mnohdy nezdravých a závadných forem zábavy sice rozptýlí, nezanechá však v člověku stopy, protože nestojí žádnou energii. Vzrušení zažité ve virtuální realitě či pod vlivem omamné látky pozbývá jeden důležitý element – pohyb. A pokud pomineme prožitek zprostředkovaný čistě senzitivním vjemem, nemůže nikdy pouhá psychická zkušenost nahradit tu prostou fyziologickou změnu, kterou organismus plně registruje opravdu až při prostém "hýbání se".
S lanovými aktivitami člověk pracuje již od samého počátku svého historického vývoje. Nejdříve je využíval k praktickému přesunu k místa A do místa B, jež nešlo překonat po zemi, poté již aplikovaně k výcviku např. vojáků v armádě či nácviku pohybových dovedností v rámci původního pojetí gymnastiky.
„Novodobé“ lanové aktivity zaznamenaly svůj nejvýraznější rozvoj na konci 90. let tohoto století. Tělocvikáři i jiní pedagogové začínajli využívat lanovou techniku jako komponent dobrodružné výchovy. Postupem času se zjištilo, že překážky postavené v korunách stromů i pár centimetrů nad zemí nabízejí něco více než jen zkoušku dobré koordinace a pohybové dovednosti. Výška, ve které je jedinec nucen překonat složitou lanovou překážku neotestuje jenom schopnost vyrovnat se s určitým strachem či nejistotou. Při týmových aktivitách na nízké i vysoké úrovni prokáže také komunikační dovednosti, skupinovou kohezi a motivaci ke spolupráci. Dominantním seberealizačním prvkem je poté radost a pocit vítězství, který je odměnou za překonání stresové situace vlastní silou ducha i těla. Lanové aktivity tak mohou stát v popředí strukturovaných programů zážitkové pedagogiky, či jako pouhé doplnění jiných herních celků.
A na závěr, možná trochu dlouhý, ale nesmírně cenný text. Grupe v roce 1984 napsal: „Pohyb je svébytný způsob, jak se člověk setkává se světem a získává nové zkušenosti“. Další znalá a zkušená autorka Renate Zimmerová jej poté doplnila:
…pohyb je sebepoznání…
Neboť právě při pohybu a prostřednictvím něho nabývá jedinec představu o sobě samém. Dostává zpětné informace o svých schopnostech, o svých silných a slabých stránkách. Učí se znát své tělo a vyrovnávat se s ním, a tím pádem i sám se sebou. Učí se odhadovat svoji výkonnost, poznávat své meze, akceptovat je a tolerovat zároveň. Při pohybových situacích poznává, co od něj očekávají druzí, jak ho vidí jeho okolí. Tyto poznatky a informace poté vyúsťují v mínění a přesvědčení o vlastní osobě.
…pohyb je společenská a sociální zkušenost…
Prostřednictvím pohybu člověk vstupuje do vztahu s druhými lidmi, vymezuje si pravidla společenské hry, přejímá sociální role. Domlouvá se s ostatními o záměrech a pravidlech hry a dorozumívá se s nimi. Vytvářejí se základy komunikace, schopnost ustupovat a prosazovat se, domlouvat se, vciťovat se a brát ohledy. Pohybová jednání také podněcují k sociálnímu porovnávání. Jedinci se poměřují s ostatními, soutěží spolu, vyzývají se. Zde vznikají zkušenosti s vítězstvím a prohrou, s úspěchy a neúspěchy.
…pohyb je smyslová zkušenost…
Pohybové zkušenosti jsou vždy spojeny s těmi smyslovými. Prostřednictvím smyslů přijímá člověk informace o svém okolí a také o vlastním těle, provádí jejich selekci, koordinuje je a zpracovává. Smyslové podněty se však vykládají také individuálně a interpretují se v souladu s dosavadními zkušenostmi nebo očekáváním. Smyslové vnímání tedy není jen pasivním procesem, nýbrž procesem aktivním, při němž člověk může tvůrčím způsobem ovlivňovat své okolí. Ve smyslovém vnímání je obsaženo jak vnímání sebe sama, tak vnímání okolního světa a životního prostředí.
…pohyb je poznávání světa…
Pohybem si již malé dítě osvojuje své prostorové a věcné prostředí, poznává předměty a materiály, získává zkušenosti, které může zpracovávat do poznatků, a tak si svět kolem sebe rekonstruovat. Přizpůsobuje se tak požadavkům fyzického prostředí, nebo se je snaží ovlivnit a přizpůsobit se okolí. Ale i dospělému jedinci může pohyb zprostředkovat nové zkušenosti, jde jen o složitější pohybové vzorce, pomocí nichž si člověk vymezí své možnosti a získané dovednosti.
...pohyb je způsob vyjadřování…
Pohybem vyjadřuje člověk pocity, nálady, vjemy. Činí tak většinou nevědomě držením těla, gestikulací a mimikou. Může tak vyjádřit své pocity také vědomě. Pohyb může být využit jako prvek uměleckého vyjádření. Řeč těla, gestikulace, mimika, ale také stylizované a parodované pohyby slouží jako prostředek sdělování. Každodenní pohybové a výrazové vzory mohou být vědomé a mohou být využity jako komunikační prostředek.
…pohyb je výrazem kreativity…
Přenést vlastní nápady do pohybu, sám něco vytvořit, změnit – to vede k prožitku kreativity. Fantazie může být použito k řešení problémů nebo zadaných pohybových úkolů, nebo lze objevovat dovednosti vlastního těla, nové a jedinečné.
…pohyb je emocionální prožitek…
V pohybu a prostřednictvím něho jsou vyvolávány prožitky – radost z pohybu, potěšení z dovádění, běhání, šplhání, ze zvládnutí obtížného úkolu, nebo z toho, když se podaří nějaká nová forma pohybu, ze společné hry ve skupině. Intenzivní emocionální účast je zvláštním znakem pohybových aktivit. Přitom mohou být vzbuzovány jak pozitivní, tak negativní emoce, neboť pohybové situace mohou nejen přinášet potěšení a příjemné pocity, ale také vyvolat nechuť, strach a nejistotu.
